Ahoj všichni.
Jak už je mým dobrým zvykem, s příchodem prvních podzimních dnů nastává chvíle si připomenout, co všechno jsem přes to léto stihla a zažila.
A začínáme dobrodružnou výpravou do Údolí řeky Doubravy.
Autem jsme přijeli do Chotěboře a nechali ho tam. Dál byla totiž cesta naplánována vláčkem a po svých. Z toho vyplývá, že bylo třeba se nejprve pořádně posilnit.
S plnými bříšky jsme pomalu vyrazili. Já, máma, táta, teta, strejda a Barfi.
První cíl - nádraží.
Určitě je dobré vědět, v jaké nadmořské výšce se nádraží nachází, no ne?
A jedeme. Pravda, byla to sice jen jedna zastávka, ale mě se ve vláčku líbilo.
Vystoupili jsme v Bílku a vydali se zpátky směr Chotěboř pěkně pěšky kolem vody.
Nejprve důležitý záznam do turistické knihy. Ať se ví, že jsme tady byli.
A hele, dopis od loupežníka.
Bude poklad.
😊
To byl totiž jeden zlý loupežník, kterého chtěl čert odnést do pekla. V poslední chvíli ho ale zachránila statečná dívka Anička. Tak měl čert smůlu. No a ty poklady, co Mikeš nakradl, společně rozdělili a ukryli na dvě místa.
A jen ten, kdo splní všechny úkoly, najde cestu k pokladu.
Úkoly i cesta byly náročné.
Nahoru, dolů, přes kameny... to bylo moc super. Jak opičí dráha.
A protože jsem byla šikovná, poklad jsem našla.
Hurá 😁
Tedy zatím jen tu první půlku.
Jakmile se sluníčko začalo schovávat za stromy, bylo třeba postavit stany.
Ano ano, tentokrát bylo putování dvoudenní.
A ještě buřty, džusík a dobrou noc.
A dobré ráno.
Kdyby to někoho zajímalo, nocovali jsme na místě, kde kdysi stával velký hrad Sokolov.
Tak měla jsem trošku strach. V každém hradu přece straší.
K snídani maková buchta, mňam.
A zase samé skály
a voda
a lávky
a ještě větší skály.
Ze všech úkolů mě nejvíc bavilo házení kamínků do řeky.
Kamínky jsem házela, i když to zrovna po mě nikdo nechtěl.
Jak jsme se pomalu blížili k Chotěboři, skal ubývalo. Ani mě to nevadilo, protože už mě začínaly bolet nožičky a cesta kolem řeky byla pěkně pohodlná.
A věřte nevěřte v lese jsme našli skřítčí vesničku.
Jeden domeček jsme taky postavili. Co kdyby nějaký skřítek neměl.
A při tom stavění jsem úplně zapomněla, že jsem ještě neobjevila tu druhou půlku pokladu.
Dostala jsem strach, že jsme tu skrýš už minuli.
Ale neminuli. Byl v ní náhrdelník statečné Aničky.
A teď je můj, heč 😊.
Na oběd už jsme byli zase zpátky v Chotěboři.
Celá výprava se povedla. Kromě pokladu a spousty zážitků jsem si tedy přivezla i rýmičku. Sluníčko nám moc nepřálo, i když byl začátek července. Ale za týden bylo po rýmě a zážitky zůstaly.
Trasu máte zde:
Na kilometry to nebylo moc, ale to stoupání, klesání a přeskakování dalo člověku zabrat.
Někdy si tam zajeďte, stojí to opravdu za to.
Jen ten poklad už tam není.
Jo a máma vám vzkazuje, že točenou Chotěboř budete v Chotěboři hledat marně. Ale prý Plzeň na náměstí byla taky dobrá.
Tak zase příště.
Letos to byly samý hrady.
Tak se těšte.
Vaše
Ingridka
Komentáře
Okomentovat