veronika_lažánky

...je akce, kterou založil můj pradědeček spolu se svými kamarády v roce 1975. Takže chápete, že výšlap do lesů a polí kolem Sloupnice ve Východních Čechách je pro naši rodinu povinnost. Já už jsem se účastnila podruhé. Nevěříte? No byla jsem z toho tenkrát trochu vyděšená. Táta mě nesl jen chvíli. Skoro celou cestu jsem absolvovala v kočárku. Loni touto dobou jsem totiž ještě ani neseděla. Zato letos jsem si hned na startu protáhla nohy s babičkou na hřišti. Těšila jsem se, jak jim to moje běhání ukážu. Jenže táta s mámou si na mě pořídili krosnu. Chvíli jsem si na ni zvykala. Ale když jsme se v první části trasy motali v davu lidí, byla jsem ráda, že mám navrch. Asi v polovině jsme zastavili na svačinu. Děda s babi si opekli buřta. Máma babičce skoro půlku snědla (taky si mohla opéct svůj) a mě dali chleba. Chleba mám ráda, buřta ne. Takže jsem byla spokojená. Pochod nepochod, odpolední spánek se neptá. V krosně není kde složit hlavu, tak si mě máma vzala do osvědčeného nosítka. To s...

Konečně přišlo jaro.  Zase. Včera jsme s mámou vyrazily na zahradu zkontrolovat, co nám zmrzlo. Zem byla ještě trochu studená,  ale sluníčko hřálo, tak mi to nevadilo.  Vadí mi to až dnes. Mám rýmečku :-( Teda ta máma měla ten záhonek samou trávu a plevel. Musela jsem jí to trochu protrhat. No nebyla jsem si jistá, ale asi nám nic nezmrzlo.  Už nám roste hrášek a ředkvičky.   Heč Nakonec jsme upravovaly předzahrádku.  Máma byla nešťastná, že zimu nepřežil rozmarýn a snad ani levandule. Tak jsem jí chtěla udělat radost a trochu jsem ji přeskládala kamínky.  Myslím, že byla nadšená. Doufám, že už zima konečně odešla. Baví mě hrabat se v hlíně a písku a máma mi to zatím nechtěla dovolit, prý až bude tepleji. Chtěla jsem aspoň ochutnat trochu travičky, ale máma mi do pusy strčila dudlík a na travičku už tak nezbylo místo.  Tak snad někdy příště. Mějte se hezky Vaše Ingridka

...sluníčko nás vytáhlo na procházku už dopoledne. Většinou totiž vyrážíme až po odpoledním spánku. Dnes bylo ale obzvlášť naléhavé.  Ingridka teda nevypadala tak nadšeně, ale určitě to bylo tím, že seděla v kočárku. Moc už by chtěla běhat sama, ale ještě to nedává.  Ještě v těch nožičkách nemá tu správnou stabilitu. Zato Barfi byl ve svém živlu. A protože nám obvyklá lesní trasa nestačila, šli jsme zkontrolovat, co všechno už nám roste na zahradě. Našli jsme sedmikrásky, podběl a za plotem sněženky. Taky už se probouzí narcisky, pivoňky, meduňka, pažitka a v listopadu sázený česnek.  Jak málo stačí... :-) Odpoledne jsme přesadili pár pokojových kytiček. U Ingridky zatím ze zahradních prací vyhrává zalévání. Konvičku nechtěla dát z ruky. Nemůžu se dočkat, až se sama rozběhne po zahradě, ušpiní si kolena od trávy a nacáká si vodu do holínek. No, však ono to přijde. Krásný víkend přeje Verča

"Mámo, honem. Příjdeme poslední." Taky už by máma mohla poznat, co se mi honí hlavou. Můžu snad za to, že mi to mluvení ještě moc nejde? Babička nám zařídila hodinu zpívání. Neuměla jsem si představit, jak to bude probíhat, ale těšila jsem se, protože máma doma zpívá a to mě baví. Když jsme tam přišly, trochu jsem se polekala. S tolika dětmi a maminkami jsem nepočítala. Posadili mě na zem: "A co teď? Asi začnu brečet." No povím vám, bylo to na hraně. Ten pláč myslím. Ale dostala jsem do ruky dvě vařečky a nějaká paní u klavíru začala hrát. To mě uklidnilo.  Taky mám doma klavír, od Ježíška, heč. Jen je menší a růžový. Až Ježíška potkám, musím se ho zeptat, jestli ho mívá skladem i v jiných barvách. Kdo to kdy viděl, růžový hudební nástroj. "Tů tů tů,  auto už je tu." Tuhle písničku jsem poznala. Tu zpíváme v plavání. Jen u toho bubláme do vody a místo volantu se držíme rybičky. Nakonec, zase tak velký rozdíl to nebyl. Já se držela a zpívala máma. Když mě b...

...je procházka vždycky trochu tajemná. Hned za první zatáčkou od parkoviště překvapí vchod do Kateřinské jeskyně.  V zimě, když se nic nezelená a nekvete, jsou vidět krásy, které se jindy ukrývají. Například Čertův most. Kdyby pod ním nebyl rozcestník s názvem, nikdo by si ho nevšiml. A přitom je jen o málo menší než podobná Pravčická brána. A takových míst je podél cesty opravdu hodně. Protože ale dost mrzlo a Ingridce byla na sáňkách zima, nešli jsme moc daleko. Do kopce táhl Ingridku táta. Zpátky to jelo samo. A když ne, vzal za to Barfi.  I přes omrzlé nosy i uši. Relexace pro tělo i duši. No a včera nám zase nechumelilo. Letos sáňky nezahálejí. Mějte se krásně. Verča

Do "Mejta" jezdím ráda. S Ingridkou si hraje babička a děda, já nemusím vařit a vždycky pustím z hlavy všechny myšlenky na to co bych "měla nebo chtěla" a nestíhám. A zasněžené procházky jsou všude krásné. Jednu jsme absolvovali se sáňkami. Barfi měl moc energie, tak jsme ho zapřáhli. No nic moc. Potřeboval by buď tvrdý trénink nebo ještě tak tři parťáky. Na druhou jsme zvolili kočárek a vzali to více městem. Stihli jsme i bruslení. Na zasněženém rybníku to ale stejně nejvíc slušelo Barfimu. Asi proto, že má čtyři nohy a na nich neměl žádné brusle. Jednoznačná výhoda větší stability na kluzkém povrchu. Odraz slunečních paprsků na bílých závějích,  pocukrované větve stromů, červené nosy a ledový vzduch v plicích. To je ta pravá zima. Zatopit v krbu, uvařit čaj. Mějte se krásně Verča

Když už napadlo tolik sněhu,  půjčili jsme si sáňky. Nejdřív jsme je zkoušeli na zahradě, čímž jsme vyrušili Barfiho z lovu. A tak se k nám přidal a chtěl Inušku táhnout sám. Moc mu to nešlo. Odpoledne už jsme vyrazili bez Barfiho. Sáňky byly přijaty velmi pozitivně :-) Už se těším na víkendové rodinné sněhové dovádění. Mějte se krásně Verča