veronika_lažánky

Ahoj kamarádi. To léto strašně letí. Za chvíli už bude konec prázdnin a já jsem vám ještě nestihla vůbec nic povyprávět. A to už jsem toho od začátku července stihla. To budete koukat! První týden jsme strávili na chalupě. Jak jinak. Ze začátku to vypadalo na samé válení v bazénu a u bazénu. Nuda. Ale pak to začalo. Nejdřív vymyslela výlet máma a po ní i táta. Nevím, kdo měl lepší nápad, ale oboje se mi moc líbilo. Jedno odpoledne jsme se jeli podívat na zvířátka do Babiččina dvorečku v Licibořicích. Vzali jsme sebou i babi s dědou a Barfiho.  Tam vám bylo zvířátek. Králíčci, kravička, prasátka, kočičky no moc jich bylo. Největší legrace byla u kozího výběhu. Děda mi dal do ruky travičku, že prý je mám zkusit nakrmit. První přiběhlo takový roztomilý kůzlátko. Hned bych si ho vzala domů. Kdybych se zeptala táty, určitě by mi to povolil. Rázem se jich ale seběhlo víc...  a spapali všechnu travičku málem i s mojí ručičkou. Tak celý stádo doma asi opravdu nechci. Viděli jsme taky ...

Máma rozhodla, že válet se jen na zahradě u bazénu nás nebaví, a tak vymyslela minivýlet. Vyrazily jsme na procházku okolo rybníka Olšovce. Mě se teda moc nechtělo, protože zvolená trasa se mi zdála dlouhá.  Viděly jsme kačenky, několik pejsků a taky spoustu lodiček. Když už jsme měly uťapkaný nožičky, zuly jsme botičky.  Trochu jsme posvačily. A pak jsme pozorovaly vodičku, jak se v ní pěkně odráží sluníčko.  Bylo tam tak krásně, že jsem úplně zapomněla, že mi máma po svačině nevrátila dudlík. Ještě jsme si chtěly dát zmrzku, ale měli zavřeno. A protože se nám autíčko na parkovišti pořádně rozpálilo, přece jen jsme musely do toho bazénu. To byla paráda.  Někdy prostě nestačí zchladit jen palečky. Mějte se hezky a taky si užívejte léto. Vaše Ingridka

Ahoj všichni. Měla jsem náročný víkend. Máma s tátou mě tuto sezónu konečně vzali na závody dračích lodí. Do teď mě vždycky odložili u babičky nebo u tety. Počasí se nepovedlo, tak toho máma moc nevyfotila. Ale to nevadí. Já vám to stručně popíšu. Akce se konala v Kojetíně na Moravě (jako na té řece myslím). Jelo se 5km a 2,5km. Závod na p rvní delší traťi na velké lodi (tj.pro 20 pádlujících) začínal v dost nevhodném čase. Než se naši dostali na start, přemohl mě spánek, a tak jsem nemohla fandit. Asi proto skončili až pátí. Druhá kratší trať se jela na malé lodi (tj.pro 10 pádlujících). Protože na mámu nezbylo místo, posadili ji za buben. To jsem jí záviděla. Dělat bum bum by mě taky bavilo. Čemu jsem nerozuměla bylo, že máma na všechny celou dobu křičela. Nejen, že to nikomu nevadilo, ale někteří ji za to i pochválili. Tak chápete to? Protože jsem jim tentokrát držela palce, byli mnohem rychlejší. No ale zase je čtyři posádky předjely. A to jsem se těšila, že dostanu medaili na hran...

...je akce, kterou založil můj pradědeček spolu se svými kamarády v roce 1975. Takže chápete, že výšlap do lesů a polí kolem Sloupnice ve Východních Čechách je pro naši rodinu povinnost. Já už jsem se účastnila podruhé. Nevěříte? No byla jsem z toho tenkrát trochu vyděšená. Táta mě nesl jen chvíli. Skoro celou cestu jsem absolvovala v kočárku. Loni touto dobou jsem totiž ještě ani neseděla. Zato letos jsem si hned na startu protáhla nohy s babičkou na hřišti. Těšila jsem se, jak jim to moje běhání ukážu. Jenže táta s mámou si na mě pořídili krosnu. Chvíli jsem si na ni zvykala. Ale když jsme se v první části trasy motali v davu lidí, byla jsem ráda, že mám navrch. Asi v polovině jsme zastavili na svačinu. Děda s babi si opekli buřta. Máma babičce skoro půlku snědla (taky si mohla opéct svůj) a mě dali chleba. Chleba mám ráda, buřta ne. Takže jsem byla spokojená. Pochod nepochod, odpolední spánek se neptá. V krosně není kde složit hlavu, tak si mě máma vzala do osvědčeného nosítka. To s...

Konečně přišlo jaro.  Zase. Včera jsme s mámou vyrazily na zahradu zkontrolovat, co nám zmrzlo. Zem byla ještě trochu studená,  ale sluníčko hřálo, tak mi to nevadilo.  Vadí mi to až dnes. Mám rýmečku :-( Teda ta máma měla ten záhonek samou trávu a plevel. Musela jsem jí to trochu protrhat. No nebyla jsem si jistá, ale asi nám nic nezmrzlo.  Už nám roste hrášek a ředkvičky.   Heč Nakonec jsme upravovaly předzahrádku.  Máma byla nešťastná, že zimu nepřežil rozmarýn a snad ani levandule. Tak jsem jí chtěla udělat radost a trochu jsem ji přeskládala kamínky.  Myslím, že byla nadšená. Doufám, že už zima konečně odešla. Baví mě hrabat se v hlíně a písku a máma mi to zatím nechtěla dovolit, prý až bude tepleji. Chtěla jsem aspoň ochutnat trochu travičky, ale máma mi do pusy strčila dudlík a na travičku už tak nezbylo místo.  Tak snad někdy příště. Mějte se hezky Vaše Ingridka

...sluníčko nás vytáhlo na procházku už dopoledne. Většinou totiž vyrážíme až po odpoledním spánku. Dnes bylo ale obzvlášť naléhavé.  Ingridka teda nevypadala tak nadšeně, ale určitě to bylo tím, že seděla v kočárku. Moc už by chtěla běhat sama, ale ještě to nedává.  Ještě v těch nožičkách nemá tu správnou stabilitu. Zato Barfi byl ve svém živlu. A protože nám obvyklá lesní trasa nestačila, šli jsme zkontrolovat, co všechno už nám roste na zahradě. Našli jsme sedmikrásky, podběl a za plotem sněženky. Taky už se probouzí narcisky, pivoňky, meduňka, pažitka a v listopadu sázený česnek.  Jak málo stačí... :-) Odpoledne jsme přesadili pár pokojových kytiček. U Ingridky zatím ze zahradních prací vyhrává zalévání. Konvičku nechtěla dát z ruky. Nemůžu se dočkat, až se sama rozběhne po zahradě, ušpiní si kolena od trávy a nacáká si vodu do holínek. No, však ono to přijde. Krásný víkend přeje Verča

"Mámo, honem. Příjdeme poslední." Taky už by máma mohla poznat, co se mi honí hlavou. Můžu snad za to, že mi to mluvení ještě moc nejde? Babička nám zařídila hodinu zpívání. Neuměla jsem si představit, jak to bude probíhat, ale těšila jsem se, protože máma doma zpívá a to mě baví. Když jsme tam přišly, trochu jsem se polekala. S tolika dětmi a maminkami jsem nepočítala. Posadili mě na zem: "A co teď? Asi začnu brečet." No povím vám, bylo to na hraně. Ten pláč myslím. Ale dostala jsem do ruky dvě vařečky a nějaká paní u klavíru začala hrát. To mě uklidnilo.  Taky mám doma klavír, od Ježíška, heč. Jen je menší a růžový. Až Ježíška potkám, musím se ho zeptat, jestli ho mívá skladem i v jiných barvách. Kdo to kdy viděl, růžový hudební nástroj. "Tů tů tů,  auto už je tu." Tuhle písničku jsem poznala. Tu zpíváme v plavání. Jen u toho bubláme do vody a místo volantu se držíme rybičky. Nakonec, zase tak velký rozdíl to nebyl. Já se držela a zpívala máma. Když mě b...